Adoptuj si svého bezdomovce

Adoptovat se dá v dnešní době leccos - dítě, dítě na fotografii někde v rozvojové zemi, zvířátko i jakýkoli živočich, kterého může virtuální svět (i virtuální adopce) nabídnout. Novela občanského zákoníku nám navíc dopřeje brzy také to, abychom mohli adoptovat už dospělého člověka - což bylo zatím nemožné...A právě to mně připomnělo už poměrně dávnou debatu s jednou svojí kolegyní.

To bylo tak - v kanceláři jsme se dostali k tématu bezdomovectví. Někteří kolegové lidi bez domova pranýřovali a kritizovali v duchu: Stejně si za to můžou sami. Druhá skupina (nutno podotknout, že menší) se bezdomovců zastávala. Na ulici se totiž může dostat skoro každý - i když si to málokdo umí připustit. Stačí třeba pár exekucí - například za pokuty MHD...Když žije takový hříšník sám, má na podobný problém zaděláno raz dva. Jedna z kolegyň pak popisovala, jak má vyhlédnutou při své ranní cestě do práce skupinku lidí bez domova, které pravidelně alespoň v době výplaty daruje nějakou menší částku. Pozastavila se nad tím, jak je možné, že bezdomovců stále přibývá, navzdory tomu, že spolu s nimi v naší zemi roste počet různých neziskových organizací a společností. A ty všechny se holedbají tím, že lidem bez domova pomáhají, či jsou připraveni jim pomoci. "Zřejmě to asi tak slavné nebude, když jsou ti lidi bez domova už kolik let a zřejmě na ulici i zemřou," vyslovila kritiku ona kolegyně. Jelikož však cítila, že je nutné takovým lidem nějak pomoci, pokud to je možné, vyslovila následně, dle mého, geniální nápad. "Co kdyby si každý místo různých příspěvků organizacím, jež denně potkává někde u metra se žádostí o finanční podporu, která mizí kdo ví kde, adoptoval jednoho bezdomovce? A tomu konkrétně osobně pomáhal?" A opět jsme byli rozděleni na dva tábory. Někteří byli nápadem nadšení, jiní pochybovačně krčili rameny. "Těm lidem by to stejně nepomohlo, jim to vlastně tak vyhovuje," zazníval názor, který v naší společnosti vnímám jako masově rozšířenou mantru. Já osobně bych se k takovému nápadu a jeho uvedení do praxe ale ráda přiklonila. Samozřejmě i bez toho, že by skutečně mělo dojít k adopci, tak jak nařizuje zákon.(byť ani to by nemuselo být vyloučeno). Myslím, že by taková "adopce" mohla zároveň t posuzována i pro úlevu na daních. Koneckonců přece i z nich by měly finance na záchranný sociální systém, který by měl lidem, jež se ocitnou na dně, pomáhat. Jenomže, když tak člověk denně slyší, jak si ta naše česká pokladna stojí a kolik je v ní dluhů, je mi jasné, že by návrh o adopci bezdomovce třeba na rodinu, byl zařazen do kategorie crazy a sci-fi. Možná dokonce rovnou s doporučením do některého z ústavních zařízeních. Samozřejmě, to, co píšu, je jistý druh nadsázky. Veselého na ní ale není, bohužel, nic. Jen v Praze žije několik tisíců lidí bez domova. Všechny snahy o jejich sečtení se musejí brát velmi shovívavě, ne každý člověk bez domova je ochotný si totiž nechat i úředně dát jakési potvrzení, že je ten společností vyvržený "humusák". A tak jsou skutečná čísla o bezdomovcích asi hodně skutečné statistice vzdálená. Jisté je jedno - za letošní zimu, z této statistiky vypadly v hlavním městě více než dvě desítky lidí. Zcela opuštěni zmrzli. Argumenty o tom, že jsou bezdomovci takoví nebo makoví, jsou proto, myslím, vedlejší. Smrdí? Ano, to je většinou pravda. Ale kdo z nás by nesmrděl, kdyby se neměl možnost několik dnů umýt? Koneckonců před komunálními volbami v Praze na tento fakt upozorňovala, pokud se nemýlím i kandidátka na primátora Strany zelených. "V celém Praze není místo, kam by se bezdomovci mohli přijít za nějaký symbolický poplatek osprchovat - proto smrdí. S tím by se mělo něco dělat," říkala. Primátorkou se nestala a zapáchající bezdomovci dál nikoho nezajímají... Ano, jsou mezi nimi určitě lidé, kteří se pohybovali na hraně i za hranou zákona, budou tam různí zkrachovalci, lidé závislí na alkoholu (byli ale i před tím, než skončili na ulici?). Ale ani to by nemělo znamenat v 21. stol. uprostřed Evropy, že budou žít hůř než zvířata. Ten, kdo teď namítne, že oni skutečně nechtějí pomoci, poněvadž jsou nemakačenkové a trosky, bude mít částečně také pravdu. Asi tam i takoví lidé jsou. Ale kdyby mezi nimi byl jen jeden takový, který má snahu se odrazit ode dna a zase začít normálně žít, neměla by být povinnost ho hledat? Věřím, že na té ulici takoví jsou, ale už nemají ani sílu se ozvat. Občas jsem při svých pochůzkách po Praze jednoho takového člověka potkávala. Seznámila jsem se s ním tak, že mě jednou na ulici velmi stydlivě požádal, zda bych neměla pětikorunu na dva rohlíky. Jak jsem se vzápětí přesvědčila, skutečně si je šel koupit. Byl čistě oblečený, nesmrděl - kdyby mě nezastavil s touto prosbou, nikdy bych do něj neřekla, že jde o bezdomovce. Potkala jsem ho ještě několikrát v různých ročních obdobích. Nikdy už mě o peníze nežádal, přesto, když to bylo jen trochu možné, ráda jsem mu přispěla nějakými drobnými nebo stravenkou. Když uhodila zima a mrazy, svěřil se mně, že chodí přes den do knihovny - tam si četl, byl v teple a knihovnice ho zřejmě tolerovaly. Bylo mně ho líto, a tak jsem se rozhodla mu nějak pomoci a požádat o spolupráci úřady i neziskovky. Jakmile zjistili, že není v Praze trvale hlášený (ostatně jako valná většina bezdomovců), snahy o pomoc byly naprosto minimální. Přesto se vypravil na mé doporučení do jednoho místa, kde by měli takovým lidem pomoci. "Nechali mě tam čekat dvě hodiny. Nakonec řekli, že nemají úřední hodiny. Ať přijdu jiný den," popsal mně onen muž bez domova. Když tam pak prý přišel za dva dny, s nadějí, že se něco začne řešit, v okamžiku, když předložil občanku, z níž vyplynulo trvalé bydliště na západě Čech, už se s ním nikdo nebavil. Zkusil ještě další dvě organizace, ale reakce byly stejné. Nikdo mu neporadil, jak a kde by mohl žádat o starobní důchod (na který měl už nárok), nikdo mu neporadil, jak pořádat o nějakou mimořádnou sociální výpomoc alespoň na cestu do místa trvalého bydliště, kde podle zákona musí o všechny možné dávky žádat. Když mně to líčil, bylo mně smutno. Neviděla jsem ho potom několik měsíců. Vloni v létě jsem ho pak zahlédla. Byl poprvé s partou jiných bezdomovců, strhaný a zřejmě opilý. Nevím, kde je teď. Pokud by jeho adopce byla možná, musím přiznwt, že nevím, jestli bych byla tím správným adoptivním člověkem. Nepatřím totiž k lidem s nadprůměrnými přimy, a proto bych mu asi jasnou a přímou naději na cestu zpět do důstojného života úplně poskytnout nemohla. Ale kdo ví. Možná by mu pomohl i fakt, že je pro někoho brán stále jako ČLOVĚK. Každopádně něčím podobným, co by se mnou popisované adopci podobalo, by se možná dalo udělat pro někoho hodně dobrého. A "výběr" nabízí ulice obrovský...